Jan ze Salisbury (asi 1115/20-80) Středověký politický teoretik ovlivněný cicerouovským republikánstvím. Janovy rozmanité scholastické, eklesiologické a politické kosmopolitní zájmy jej přivedly do kontaktu s většinou oblastí veřejného života dvanáctého století. Obvykle bývá chápán jako jeden z 'humanistů dvanáctého století se zálibou v antických autorech a ve vybroušeué latinské rétorice. Byl zrcadlem své doby. Narodil se v Old Sarum. Studoval na francouzských školách (1130-40) pod vedením významných osobností, jako byli Abelard, William z Conches a Thierry z Chartres. Jako církevní administrátor arcibiskupa Theobalda z Canterbury a advokát u církevního soudu začal pracovat ve službách arcibiskupa Thomase Becketa, v jehož pozdějším tragickém osudu sehrál svou roli. Na konci života byl biskupem v Chartres.
Janova politická teorie je vyjádřena v jeho magnum opus, jímž byl Policraticus, ale také v Dějinách papežství (Historia Pontificalis), filosofickém spisu Metelogicon a četných dopisech. Jeho znalosti ŘÍMSKÉHO PRÁVA a KANONICKÉHO PRÁVA byly široké, ačkoli není známo, zda byl v těchto oborech formálně vzdělán.
Policraticus (1156-9) je mnohovrstevné dílo politické teorie. Jde o příručku vládnutí, zrcadlo panovníků, moralistickou kritiku života u dvora, didaktické filosofické pojednání a encyklopedii vzdělanosti a učení. Spis je nejvíce známý především pojednáním o tyranii, s příklady zlých tyranů, kteří Božím působením dospěli ke špatným koncům. Jan ze Salisbury bývá často označován za prvního středověkého obhájce teorie tyranovraždy, i když sám spíše zastával názor, že s tyrany se vypořádá Bůh. Nesouhlasil, aby člověk bral věci do vlastních rukou, protože násilný odpor, revoluce, občanská válka mají ve'státě i církvi neblahé důsledky; lepší je podle Jana trpět, snášet zlo a modlit se, protože tyran nakonec nebude mít ani bezpečí, ani pokoj. Jan psal tak, aby varoval tyrany, nikoli aby radil vrahům; spíše než obhajobou tyranovraždy je jeho dílo teorií o tyranech jako extrémních protikladech dobrých vládců.
Zákon je podle Jana dán od Boha a vládci se mu učí od kněží. Existuje ovšem také přirozená znalost morálních zákonů, které každý člověk čte sám v sobě tím, že používá rozum. Janovo chápání tohoto přirozeného zákona se podobá Ciceronovu. Nazývá jej aequitas, používání vlastní schopnosti užívat rozum a chápat právo; tak může odpovídat na mravní výzvu i tam, kde se zdá, že božský zákon mlčí. Pravá společnost je zároveň přirozená entita a duchovní uskupení, kde lidé jsou zvířaty i světci, což bylo podle Janových slov známo už v klasickém světě jako polis nebo respublica. Lidská společnost je zároveň společenstvím lidí a kongregací křesťanů, kde přirozené a božské působí společně.
Odtud plyne, že výnosy vladaře musejí odpovídat kanonickému právu. Dobrý vládce musí být člověkem státu a fysickým výrazem práva stejně jako zástupcem Božím a obrazem přirozené spravedlnosti. Jan přirovnává republiku k živému organismu s hlavou a údy, přičemž hlavu představuje vladař. Jeho úkolem je uvést konání poddaných do souladu s božským aequitas tak, aby světský zákon (lex) byl formou, jíž se aequitas uvádí na zem. Protože vládce uchovává spravedlnost jako služebm1 božské spravedlnosti, je ve své volbě vázán svědomím, nikoli vnějším právním závazkem. Jako představitel Boží je vládce veřejnou osobou a jakýkoli odpor proti vládní moci je vzpourou proti Bohu. Vládce je povznesen nad pozemskou sfém, ale není autonomní, protože je ve svém svědomí vázán k zachování aequitas. Policraticus jako ideální politická bytost musí spojovat animální a božskou přirozenost polis, které vládne. Jan byl přesvědčen, že Jindřich TI. ve svém napadání duchovní imunity jednal jako divoké zvíře a že pomšil rovnováhu vlády přirozenosti a ducha. Duchovenstvo a lid se proto musí spojit k obnově této rovnováhy a odstranit tyrana, který vládne jen zvířecí převahou a ne aeqlfitas.
Policraticus mocně ovlivnil italské právníky a francouzské humanisty čtrnáctého století. Janova díla byla také ceněným souborem antických příběhů sloužících jako brána do starověku. JC

odkazy
Jan ze Salisbury: Policraticus, Knihy 4--6 a část 7-8, přel. J. Diekinson. New York: Alfred A. Knopf, 1927; knihy 1-3 a část 7-8, přel. lB. Pike. Minneapolis: Pal. sei. classies seL, 1938.
_: John of Salisbury's Memoirs of the Papal Court (Historia Pontificalis). Londýn:: Nelson, 1956.
literatura
Wilks, M. ed.: The World oť John oť Salisbury. Studies in Chureh History, subsidia 3. Oxford: Blaekwell, 1984.